31. 1. 2022
Dnes hodně přemýšlím o vnitřní motivaci. Je 31. ledna, den, kdy se odjakživa dostává pololetní vysvědčení a já na sobě sleduju, jak mi to je rok od roku protivnější… Porovnávání, hodnocení, šprtání se…
Dnes jsem měla vyjímečně neplánované volno, po pracovním víkendu bodlo. Vyšla jsem si na tůru a to já vždycky hodně přemýšlím… Předtím než jsem vyrazila, tak mi syn, který je teď v deváté třídě ukázal vysvědčení… A já zírala jak tele na nový vrata a přistihla jsem se, že se tetelím radostí… Ono ani tak nejde o známky, které donesl, ty by určitě náročnější rodiče rozhodně neuspokojily… Ale víte co? On celou školní docházku se školou bojuje, nebaví ho, nebaví ho se učit, nebaví ho tam chodit, nebaví ho si dělat přípravu ani úkoly. A tak samozřejmě ta vysvědční posledních pár let vypadala dost mizerně… Asi v jeho páté třídě, jsme se dohodli, že za školu nese plnou zodpovědnsot on. Došli jsme k tomu po tom, co jsme prošli dost krutým kolečkem psychologů atd… Trápili jsme se s úkoly, já křičela jak urvaná ze řetězu, že to přece musí udělat a on se víc a víc blokoval, že to dělat nechce. Nechápal proč si má po škole ještě dělat úkoly. Pak jsem si uvědomila, že škola na nás rodiče klade neuvěřitelně těžké břímě, že se stáváme její prodlouženou rukou, vztyčeným ukazováčkem… Viděla jsem se jak stojím nad desetiletým klukem, který by raději trávil čas venku a přikazuju mu, že ty úkoly prostě musí udělat…
Otočili jsme, ve škole na třídních schůzkách jsme byli za nezodpovědné rodiče, kteří přece nemůžou dát zodpovědnost do rukou dítěti za jeho úkoly a neřešit známky. Když syn přišel, že potřebuje s něčím pomoct, pomohli jsme, ale neřešili jsme jestli úkoly má nebo ne. Bylo to na něm. Takže si sice zhoršil zřejmě hodnocení díky neudělaným úkolům, ale byla to jeho volba…
V pubertě se pak projevila absolutní laxnost k čemukoliv… Tak jo, zkoužka našich nervů, protože dát do rukou dítěti zodpovědnost za jeho prospěch a pak přihlížet tomu jak díky jeho laxnosti naskakují kule a čtverce, když víte, že kdyby chtěl, tak by tam být nemuseli…. Ale kdyby chtěl.
Jenomže nastal bod zlomu. A to přesně ve chvíli, kdy si sám uvědomil, že se chce dostat na jednu školu. Nevěřícně jsem poslouchala nahoře v ložnici, jak se po večerech ozývá polohlasné opakování látky… Hustý! Dokonce začal hrát sám od sebe na klávesy… Hustý… A je to tady… Vnitřní motivace.
Pamatuji si jak jsem chodila od druháku na gymplu do knihovny a listovala dějinami umění, dějinami divadla, pročítala tlusté knihy, které se nedali půjčit domů a hltala jsem každý obrázek a větu… Chtěla jsem se tehdy dostat k divadlu, fascinovalo mě. Nejdřív jako herečka, později na dějiny divadla. To se ve škole nanaučíte… Musíte sami a já chtěla… Na vysokou jsem se tehdy dostala, přesně tam, kam jsem chtěla, a to jsem maturovala z dějepisu za čtyři 🙂
Ve svých 38 letech jsem se rozhodla studovat na porodní asistenci. Dva měsíce jsem se šrotila jak blázen, oprášila staré učebnice biologie a víte co? Zkoužky jsem udělala… To učení mě hrozně bavilo, to bych nikdy nevěřila. Když se učíte něco co vás fascinuje, něco, kde vidíte ty souvislosti a učíte se přesně to, co potřebujete ke své práci. Do této školy jsem nakonec nenastoupila, nevešla jsem se z kapacitních důvodů, ale to nevadí…
Jen jsem chtěla dodat trochu jistoty nám rodičům, kteří jsme vzdělání svých dětí vzali do rukou sami. Protože někdy nás přepadne splín, jestli děláme dost a jestli dělají naše děti dost. Co když to bude málo a do žádné školy se nedostanou? A opravdu jim můžeme důvěřovat, že až o něco půjde, tak se to důležité doučí? Na přednášce o svobodném vzdělávání v rámci festivalu respektu k porodu, jsme tam jednu takovou dívku měli… Byla úžasná… Vyprávěla nám jak se naučila psát a číst asi až ve třetí třídě a za jeden rok se doučila celou základku, aby se dostala na vytouženou veterinární školu… Sci-fi … Ne není to sci- fi, je to vnitřní motivace každého z nás. Když něco chci já sám, udělám pro to maximum a dokážu to!
Náš nejmladší syn do školy nechodí, máme první půl rok na domácí výuce a i když mě někdy pochybnosti o tom jak to zvládáme přepadnou, tak hluboko uvnitř sebe vím, že to zvládne přesně tak jak bude potřebovat. A víte co, já mu strašně závidím. Má dokonalé dětství, zažívá neustále nová dobrodružství, nesedí v lavici, učí se vším, co mu život přináší, velkou část dne tráví venku s kamarády, staví bunkr, leze na stěně, chodí plavat, skáče přes překážky, dělá pokusy, neustále něco vyrábí, spí do desíti a někdy si nařídí budíka a jde se podívat na východ slunce. Má dokonalý svět přesně podle sebe. Jeho vnitřní motivací je si užít každý den…
A já se od něho učím…